Září 2016

Mission (Im)possible: Dudu

18. září 2016 v 14:29 | Jijanka
Je to tady! První chvíle, kdy se Lukyn má vzdát částečně statusu miminka a tedy potažmo svého dudu. Není a nebyl závislák, měl dudlíka jen na spaní (tedy na odpo spánek a noc) a také v autě. Jenže! Najednou on ví, že je to DU-DU a tak to zkouší přes den. "Du-du", "Ma-mo, du-du". "Lukášku, neee, teď nespinkáš, dudu je jen na spinkání." Takže buď letí a chce do postýlky, jakože bude spát, aby měl dudu nebo říká: "Dudu, nenenene, má-mo" :-)
No a protože se mi to přestalo líbit, že už se ho začíná dožadovat mimo stanovené hranice, něco jsem načetla, zjistila, že jsme prošvihli správný čas, protože ideální je zbavit se dudlíka v roce, kdy je to nejjednoduší a promyslela strategii. Rozhodně jsem nechtěla dudlíka sebrat a vykládat mu, že není nebo že je velkej a už ho prostě nedostane. První strategie byla mu ho znusit - aby sám měl pocit, že ho nechce. Na internetu radili dát dudu do pepře. No fuj - zkuste si to sami. Já bych si to teda do pusy nedala a budu to cpát dítěti ne? Takže jsem si říkala, že zkusím citronovou šťávu. Dál mě napadlo, že nový dudlík mu nejede, takže bych ho mohla navázat na šňůrku, na které mívá svýho oblíbenýho vyžvejkanýho dudu a tudíž by mu hned nemuselo docvaknout, že je tam jinej obrázek, ale dudu chutná nějak divně - přeci jen je tužší, nevyžvejkanej a to mu nejede. Další rada, začít dudlík postupně stříhat, aby ztratil funkci. Kamarádka říkala, že budou dudlík dávat miminku, ale vzhledem k tomu, že my tu možnost nemáme, tak ji napadlo, že bychom mohli dudlík dát slepičkám. Manžel přišel z práce s tím, že se má zkusit s Lukynem dohodnout, že dudu odevzdá.

Realita: Manžel zkoušel Lukynovi domluvit, že půjde spát bez dudu. Lukyn chytl záchvat smíchu a tím to skončilo. Když v postýlce začal úpět, že chce dudu, tak mu ho táta samozřejmě vydal. Na řadu přicházím já - napřed zkouším Lukynovi vysvětlit, jak slepičky v noci pláčou, že jsou malinký a že by chtěly dudu a Lukynek už je velkej, má je moc rád, tak by jim mohl dudu dát. Lukyn: Ne! Všechny hovory na toto téma dopadly stejně.
Původní plán, že přivážu novýho dudu na starou šňůrku zkolaboval, protože jsem zjistila, že nový dudu má jiný tvar a to by mi Lukyn fakt nezbaštil - blbej není. Takže přichází na řadu citron. Odpolední spánek, Lukyn v postýlce - "dudu?" Namáčím dudu do citronu, dávám ho Lukynovi, ten ho strčí do pusy, zkřiví ksichtík, překvapeně dudu vytáhne, nevěřícně na něj hledí, párkrát mlaskne pusou, pak dudu znovu strčí do pusy, ulehne a do minuty spí. Hm... už myslím na postupné stříhání. Odpoledne se však naskytne poslední šance v investiční bance, tedy u slepic. Lukyn chce jít krmit, říkám, že vezmeme dudu a dáme jim ho. Lukyn se nevyjadřuje. Vezmu dudu, pro jistotu ho namočím do citronu, kdyby jim ho nevydal, ale vydal ho sobě. Dojdeme ke slepicím, dávám dudu Lukynovi - "dáš ho slepičkám?" Lukyn se napřáhne a třískne s dudu o zem. Následně se po něm vrhne, já trnu, že ten dudu vyválenej v bordelu strčí do pusy, on ho naštěstí jen zvedne a hodí ho o něco dál. Pak mrkne na druhou stranu, táta rychle přiskakuje, dudu strká do kapsy. Lukyn se otáčí, dudu nikde. Říkám: "Luky, viděl jsi to? Ta černá slepička dudu vzala a strčila si ho pod křídlo! Asi ho vezme do kurníku a tam budou s ostatníma slepičkama dudat." Lukyn to nekomentuje.
Večer občas zmíní dudu a koko. Chválím ho, jak je hodnej, že dal dudu slepičkám a že už je velkej kluk. Lukyn se sám hladí po hlavičce, že je hodnej :-)
Hodina H - Lukyn jde spát. "Dudu?" "Ale dudu jsi dal přece slepičkám." "Dudu, koko." Mění strategii: "Dá-dá." Chce pití, na flašce cumel, takže malá náhražka. Pije jak duha. Během noci pročůrá tři plíny a pyžamka. Ve čtvrt na 11 usíná u táty v posteli, táta usíná s ním, probouzí se za pár hodin do pocitu vlhka - plína nevydržela půl litru tekutiny - žádný div. Táta jde spát nahoru, Lukyn putuje do postýlky. Ve tři ráno se budí, chce dudu, pak chce tátu. Čtvrt hodiny si vykládáme, kde je dudu, kde je táta, chce pít, pro jistotu přebaluju. Budíček o půl sedmé ráno (na Lukyna poměrně brzy). Už nespí, hurá do nového dne.
Dnešní odpolední spánek - uspávání cca hoďku a půl. První půl hodinu pití a vyhazování plyšáků z postýlky (já do postýlky, on zase ven), dalších 20 minut ho přemlouvám, že má spinkat, slibuju výlet apod. Pak chce na postel, z té sleze a jde drandit na motorce. Vzdávám to, jdeme vařit a péct štrůdl. Lukyn chce po chvíli pustit vláček, sedá si do jídelní židličky, kouká na Youtube na vlaky a když se v jednu chvíli otočím, tak spokojeně spí. Ufff, doufám, že postupně se doba uspávání a potřeba pití zmenší. A ťuk ťuk, ale myslím, že jsme to zvládli.

Jedna plus jeden

12. září 2016 v 18:38 | Jijanka
Přestože už má Lukyn rok a půl, stále mám občas problém uvědomit si, že už jsme regulérně jedna plus jeden - tedy batole, které moooooc dobře ví.
Dneska jsme šli na poštu a když jsme šli z ní, napadlo mě stavit se v obchodě pro sůl. Lukyna jsem zaparkovala do stínu, rychle vtrhla do obchodu, vzala sůl a ledňáka (venku vedro jako blázen). Jen co jsem vylezla z obchodu, došlo mi, že jsem udělala chybu. Zapomněla jsem na to myslící batole a že jeden plus jedna rovná se dvě, zatímco ledňák je jen jeden. "Ham, ham". Aha...
Takže rozbaluju ledňák, já vím, Lukyn ví - už je to jeho ledňák. Rychle si líznu a podám ho Lukynovi. Ten ho znalecky uchopí do ruky a labužnicky se do něj pustí. Slunko svítí, vedro, já vleču kočár a v něm spokojený Lukyn, kterýmu odpadává čokoláda a zmrzlina mu teče všude. "Dáš mámě líznout?" zeptám se. Lukyn se uvolí. Stojíme uprostřed chodníku, zavazíme, lidi nás obcházejí, ale já neuhnu - kdepak, co kdyby si to rozmyslel že?
Jedeme dál, za chvíli projíždí popeláří, Lukyn je sleduje, já sleduju Lukyna, potažmo ledňák. Popeláři zastavují u kontejneru s petkama - začíná to být napínavý, Lukyn si tiskne ledňák na hruď. Rychle mu ho beru a lížu. Popeláři odjíždějí a Lukyn začíná postrádat ledňák. Nedá se svítit, musím mu ho vrátit. Dorazíme domů, Lukyn cucá dřívko od ledňáka a je celý zralý na pračku - nejlépe opravdu i s ním. Holt si ten ledňáček uměl vychutnat - celým tělem.

Rozhovory s Lukynem

12. září 2016 v 0:04 | Jijanka
Lukynek je den ode dne ukecanější. Většinou ráno začne větou "Mámo, dá-dá" - tedy vyžaduje pití. Pak mi většinou osvětlí své plány pro dnešní den, což jsou "koko" (slepičky) "ham" (nakrmit) "auto" (tohle slovo slyším za den asi 100x), "uuuuu" (vlak), "bábo" (bábovičky, případně písek). Nezapomene samozřejmě zmínit "táto", na což mu oznámím, že táta je v práci - on se pak snaží vyslovit "v práci" a rovnou se zeptá "auto" - odpovídám ne, na kole - načež slyším "kolo" nebo "táto-kolo".

Jeho první věty jsou "kde je?", "co to je?" (někdy upřesní na co se konkrétně ptá - "totototo"), "tady je!", "éro - tam!" apod.

Několik posledních dnů chodíme před příjezdem táty na něho čekat ven před dveře. Vždycky řeknu Lukymu, že jdeme čekat na tátu a on už letí ke dveřím. Otevřu, Lukyn vyběhne, usedne na první schod, důležitě se rozhlídne a už to začne:

Luky: "Kde je?"
Já: "Už určitě jede."
L: "Kolo".
J: "Jo, přijede na kole".
L: "Kde je?" a podiví se "ch ch ch"
J: "Za chvilku bude tady."
Projíždí autobus.
L: "Auto".
J: "To je autoBUS, veze lidi."
Jde soused, má delší vlasy.
L: "Teta!"
J: " To není teta, to je soused." (modlím se, aby to soused neslyšel)
L: "Kde je?"
J: "Někde se fláká."
L: "ch ch ch"
L: "É-ro!"
Já prohlížím celý nebe, abych našla letadlo velikosti špendlíku a mohla Lukynovi potvrdit, že letí éro.
J: "Máš pravdu, tam letí éro."
L: "Kde je?"
J: "Za chvilku tady určitě bude."
L: "Auto."
Já už mlčím.
L: "Auto, auto."
J: "Samý auto a táta nikde."
L: "Kde je?"
J: "Příjede brzo."
L: "Kolo!"
J: "No jo, kolo, ale táta ne."
L: "Kde je?"
Takhle to jde chvíli dokola. Až já nebo Luky zmerčíme tátu.
L: "Táto! Kolo!"
Táta: "Ahoj Luky!"
Lukyn stojí a culí se jak měsíček na hnoji :-)

Blbec ve sprše

4. září 2016 v 13:10 | Jijanka
Tentokrát to nebude o Lukynovi, ale o mamince, jak název napovídá (neb Lukyn rozhodně blbec není).
Uvedení do situace - máme vytuněnou sprchu, tzn. panel, kde je ruční sprcha (používám hlavně já, Lukyn, táta), dvě trysky (používá táta - míří mu na záda, mně tak akorát do ksichtu) a horní sprchu (používá táta). Sprcha se spouští dvěma kroky - pustit vodu a pak zvolit příslušnou sprchu otočením kohoutku. Vypnutí sprchy obnáší opět oba kroky, na což se ovšem občas zapomíná.
Takže vlezu do sprchy, pustím vodu a bum v tu ránu mi teče na hlavu ledová voda - aaaaaaaaaaaaa! Nepříjemné. Třikrát v několika měsících se mi to stalo a od té doby mám těžký Pavlovův reflex. Vlezu do sprchy, třikrát! zkontroluju, že jsou všechny kohoutky sprch uzavřené, pouštím vodu - v trubkách to bublá, přesto, že vím, že je sprcha vypnutá, tak se krčím a čekám ledovou sprchu na hlavu. A nic - přece jsem to zkotrolovala že. A můžu se sprchovat.
No a tak si tak onehdy vlezu do sprchy, hlavu mám plnou události, která se ten den stala, myslím na ni, ale Pavlovův reflex je silnější - nezapomenu zkontrolovat kohoutky. Všechno je OK, otáčím vodou, bublá to, podvědomé pokrčení, nic, pouštím sprchu a aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa! Blbec ve sprše. Jak jsem byla zamyšlená, tak jsem otočila kohoutkem vrchní sprchy. "Já jsem kráva" směju se ve sprše a z vlasů mi teče studená voda.